Pokud trpíte nějakou chronickou nemocí a navštěvujte proto lékaře, stalo se vám někdy, že se vás lékař zeptal na stav vašeho nitra? Jak jste na tom v práci, v rodině, jestli jste šťastní nebo jestli zakoušíte nějakou formu stresu nebo úzkosti? Dost o tom pochybuji. Ač je dnes stres často zmiňován v médiích a mnoho lidí na enormní míru stresu upozorňuje, tak do lékařské praxe se to jaksi nepromítá.

Oddělenost versus propojenost

Jedním z důvodů může být, že s postupujícím rozvojem vědy a technologií dokážeme zkoumat věci daleko pod atomární úrovní, a došlo tak ke značné specializaci vědních oborů medicínu nevyjímaje. Výsledkem je, že máme spoustu skvělých odborníků na mnoho velmi úzkých oborů, kteří ovšem často ze zřetele ztrácí celek. Tisícileté filosofické systémy a systémy tradiční medicíny vycházely z faktu, že všechny jevy jsou vzájemně propojené, že nic neexistuje odděleně samo o sobě. Přístup dnešní západní moderní medicíny je bohužel často přesně opačný. Jak říká kanadský lékař Gabor Maté : "Boj s rakovinou přes všechny dosažené úspěchy v zásadě selhává, protože hledá příčiny zhoubnosti censored v buněčném mechanizmu. Snažit se najít příčinu nejvážnějších nemocí na buněčné úrovni je stejné, jako snažit se pochopit příčinu dopravní zácpy zkoumáním funkce spalovacího motoru."

Jeden z kanadských výzkumů například zjistil, že pokud byl někdo vážně traumatizován v dětství, má skoro o 50% větší riziko, že v dospělosti onemocní vážnou nemocí. Psychiatr a autor mnoha knih Daniel Siegel došel k podobným závěrům a zavedl nový termín – interpersonální neurobiologie – je věda, zkoumající jak naše vztahy (s druhými a hlavně se sebou samými) ovlivňují naší fyziologii. Pravda je většinou taková, že lidé onemocní nikoliv navzdory, ale kvůli svému životu.

Propojenost všech jevů je základem fungování vesmíru.

Stres co to je a kde sídlí

První co člověka napadne je, že se za poslední desítky let výrazně změnilo okolní prostředí. Vše se zrychlilo, jsme přetíženi spoustou většinou nepotřebných informací. Takže při prvotním pohledu se zdá jasné, že stres přichází z vnějšku. Ale jak to někdy bývá ty největší iluze bývají dovedně zakryté.

Moderní medicínské myšlení vidí stres paradigmatem oddělenosti těla a mysli, a proto tedy velmi zjednodušeně. Jako vysoce rozrušující externí izolovanou událost, kterou je například ztráta zaměstnání, rozpad manželství a nebo smrt blízké osoby. Tyto události jsou samozřejmě zdrojem stresu pro většinu lidí. Nicméně existují druhy stresu, které jsou mnohem zákeřnější a škodlivější díky svému dlouhodobému skrytému působení. Vnitřně generovaný stres si vybírá svojí daň, aniž by to vypadalo nějak neobvykle.

Pro toho, kdo je zvyklý na vysokou úroveň vnitřního stresu už od dětství, je tento stav normální a naopak diskomfort nebo nudu pociťuje při jeho nedostatku. Lidé dokonce mohou být závislí na stresových hormonech jako je adrenalin a kortizol generovaných vlastním tělem.

Když lidé popisují svůj stres, tak často mají na mysli nervové napětí způsobené zvýšenými nároky v zaměstnání, rodině, vztazích apod.. Ale nervové napětí nemusí nutně znamenat stres. Stres není záležitostí subjektivního vnímání. Jedná se o měřitelný soubor objektivních fyziologických dějů v těle, zahrnujících mozek, hormonální aparát, imunitní systém a mnoho dalšího. Zvířata i lidé mohou být ve stresu aniž by si toho byli vědomi. A to je právě případ vnitřně generovaného stresu.

Za regulaci stresových reakcí jsou zodpovědné tři základní tělesné systémy. Endokrinní soustava, centrální nervová soustava (konkrétně autonomní nervový systém, který ovládá nevědomé funkce) a imunitní systém. Endokrinní soustava žláz s vnitřní sekrecí, konkrétně osa – hypotalamus- hypofýza-nadledviny (osa HPA), patří k jednomu z hlavních, autoregulačních systému těla. Zdravý stav všech těchto systémů je důležitý pro naši vitalitu. Jakékoliv jejich narušení či nesoulad může vést ke zdravotním potížím a onemocněním.

Vnitřní stres

Pokud začnete poctivě zkoumat odkud stres přichází tak s údivem můžete zjistit, že příčina je v nás samých. Kde konkrétně? V našem způsobu jak vnímáme svět, v našich myšlenkových schématech, v našem naučeném reagování na situace. Vnímáme okolní svět optikou našeho neurobiologického nastavení a tato optika je bohužel velmi často zásadně pokřivená. Potíž je v tom, že když začneme toto pokřivení zkoumat, tak ho zkoumáme právě onou pokřivenou optikou a tudíž se nám vše jeví jako v pořádku. Chybně nastavený nervový systém totiž disponuje řadou mechanizmů, které toto chybné nastavení zakrývají.

Jak to vzniklo?

Možná se ptáte, jak tohle všechno vzniklo? V přírodě žádná odchylka od normálu není nahodilá a má svůj význam a nejinak je tomu i v tomto případě. Této problematice je věnována řada knih, ale ve zkratce lze říci, že k pokřivení našeho vnímání dojde v dětském věku vlivem stresu, se kterým si ještě nevyvinutý dětský mozek/nervový systém neumí poradit jinak než tak, že v rámci snahy zachování spojení s pečující osobou potlačí vlastní autenticitu – tedy schopnost jednat v souladu se svými pocity. A tento chybný způsob náhledu na svět a s tím související jednání se upevňuje a potvrzuje dalšími událostmi nahlíženými touto pokřivenou optikou a přenáší se až do dospělosti. A je to právě tato pokřivená optika, která vytváří stres, který zatěžuje a ničí náš organismus.

Přesněji řečeno potlačením své autenticity, dojde k odpojení od vlastních emocí. A v dnešní době, kdy jsou naše základní potřeby většinou zajištěny, jsou pro moderního člověka právě emoce největším stresorem. A jelikož jsme od nich odpojeni, tak je nedokážeme korigovat a tyto nekorigované emoce prostřednictvím stresové reakce ničí naše tělo.

Fyziologicky jsou emoce sami o sobě elektrické, chemické a hormonální výboje probíhající v nervovém systému. Emoce ovlivňují funkci hlavních tělesných orgánů a sami jsou těmito orgány ovlivňovány. Stres je kaskádou fyzických a biochemických odpovědí na silný emoční podnět.

Potlačená autenticita ve skutečnosti znamená, že je překrytá iluzí nikoliv, že by zmizela nebo neexistovala. Po prohlédnutí iluze se objeví v její přirozené síle.

Jak narovnat pokřivení

Jak se dostat zpět do rovnováhy, jak obnovit autentické jednání? Celé je to dost složité, protože za prvé je velmi těžké celý tento klam rozkrýt a za druhé pouhé rozkrytí je nedostatečné, protože to co bylo na počátku pouze chybným náhledem se somatizovalo – vytvořilo sítě neuronů v mozku a nervovém systému, které celý klam podporují a udržují v chodu. Je tedy nutné pracovat s mozkem a autonomním nervovým systémem. Ale jak když se jedná sytém, který nedokážeme ovlivnit vlastní vůlí? Opět se jedná o poměrně složitou problematiku, která je skvěle zpracované například v knize The body keeps score od doktora Bessela van der Kolka, který se výzkumu této oblasti věnuje několik desítek let.

V zásadě jde o dva kroky:

1. Obnovu emoční kompetence
2. Harmonizaci ANS (autonomního nervového systému)

Obnova emoční kompetence

V dnešní společnosti emoční kompetence často chybí, protože absence emocí je považována za výhodu. A racionalita je často stavěna do protikladu k emocím.

Emoční kompetence vyžaduje:

• schopnost cítit naše emoce, abychom si dokázali uvědomit, že jsme ve stresu
• schopnost efektivně vyjádřit naše emoce a tím prosadit naše potřeby a zachovat si tak integritu emocionálních hranic
• schopnost rozlišovat mezi psychologickými reakcemi, které se vztahují k současné situaci a těmi, které představují zbytek z minulosti. Tedy oddělit neuspokojené a nevědomé potřeby z dětství. Pokud se rozdíly mezi přítomností a minulostí stírají, budeme vnímat ztrátu a hrozbu (stres) tam, kde žádná neexistuje.
• povědomí, co je naše skutečná potřeba a vyvarování se její potlačování jen proto, abychom získali přijetí od druhých

Pokud vám to přijde složité, zkuste začít tak, že místo abyste se při rozhodování řídili pouze myslí, soustřeďte se na vaše pocity v břiše. Tak se napojíte na vaše autentické já.

Harmonizace ANS

Jak už jsme psal, zdá se to jako docela složitá věc, působit na něco co je autonomní a nelze tedy vůlí ovládat. Ovšem sice nelze ANS ovládat přímo, ale velmi efektivně nepřímo. Je příznačné, že po desítkách let zkoumání se odborníci na tuto problematiku shodují v tom, že nejefektivnější jsou techniky používané tisíce let v tradicích dálného východu. Dechová cvičení, jogové asány, zenová meditace, chikung, taiči – to vše vykazuje silné harmonizační působení na autonomní nervovou soustavu. Tato cvičení jsou součástí různých filozofických systémů a nauk, jejichž hlavním cílem je sebepoznání. A sebepoznání do velké míry souvisí právě s poznáním našich iluzí a tím návratu k autentickému já, což je vlastně emoční kompetence. Takže praktikováním např. jógy se harmonizuje váš ANS a tím můžete dokázat prohlédnou iluze vlastní mysli.

Kraniosakrální Biodynamika řeší harmonizaci ANS, neboť působí přímo na parasympatický nerv. Pomocí somatic experience učíme klienty znovu vnímat své emoce a tělo, rozpoznat,  co je spojeno s minulostí a to co náleží současnosti. 

Takhle krůček po krůčku se dostáváme znovu k vlastní síle, vlastnímu životu a radosti z něj.

Ing. Pavla Moravcová

BCST terapeut Kraniosakrální Biodynamika

Zdroj: Skrytá příčina mnoha nemocí | Superionherbs